Pokus o romaneto ...

14. března 2010 v 10:32 |  (Ne)aktivní tvorba
Černá studnice

Byl poslední den lyžáku,mrazivé ráno,po slunci ani památka,možná zmizelo navždy.
Zdáli se ozve psí zaknučení jako vzpomínka na tento týden.
Všichni ještě spí,stojím u balkónových dveří….jen já a ticho.

Dnes už nepůjdu lyžovat…..vyměnil jsem se s Frantou a přidám se do pěšího družstva

Někdy po 10. hodině vyráží skupinka několika pěšáků na svou cestu.
Nastupujeme do autobusu a dostáváme mapky s cestou.
Začínám si připadat jako voják co jede na výsadek.
Všichni mají vážné tváře.
Strach je jako nemoc,dostal se do nich a pomalu rozežírá jejich klid.

Mě už rozežral celého.

Kdesi v horách,daleko od domova autobus lemuje klikatou cestu.
Všude jen lesy,sníh a kameny obalené sněhem.
Mohli by mě vysadit klidně hned v téhle zatáčce a já bych nevěděl jestli jsem na místě.

Ale moje figurka se dál pohybuje po hrací desce,kostky mají vysoká čísla…..

Po půl hodině konečně zastavujeme.
Horská vesnička,chladné domy,mrazivé pohledy a zběsilý tlukot srdce….

Pohybujeme se celkem rychlím tempem.
Každý na sobě cítí pohledy z oken přilehlých domů.
Záclony se chvějí,okenice čas od času zabouchájí.
Po lidech však ani stopy.

Na konci vesnice,na vyvýšeném bodě se skupinka zastavuje.
Mezi vrchy jsou vidět dvě stavby.
Ocelový obr se tyčí nad okolními stromy jako strážní věž.
Kousek opodál šlo spatřit náš cíl,stavba z betonu s železnou kopulí…..Černá Studnice

V jednu chvíli mám pocit že se na jejích vrcholu něco leskne,zrcadlo,dalekohled,nebo jen výplod mé mysli která propadla beznaději z tohoto pustého,bohem zapomenutého místa?

Jedno bylo jisté,kdosi nás tam ze shora sledoval…..

Začíná stoupání,cesta je kluzká a každé slovo se v ozvěně hlubokých lesů opakuje dvakrát.
Nic není slyšet,žádný zpěv ptáků,šum lesa.
Ticho.
V trojici se skupině trochu vzdalujeme,jdeme na vlastní pěst.
Z každým stromem může číhat nebezpečí,viděl nás,viděl jak vstupujeme do lesa.

Cesta nebere konce,jako bychom chodili v kruhu.

Rozcestí,cesta se zde štěpí na tři strany.
Je tu i dům,zřejmě v něm nikdo nebyl velmi dlouho.
Poslední zbytky klidu nahlodává myšlenka že tady v okolí byl naposledy spatřen sériový vrah.Měl namířeno do Polska,Tak to alespoň říkali ve zprávách.
Mohl to být onen třpyt co jsem spatřil na věži ? Je možné že to je on ?
Na zahradě domu jsou psí stopy,ale žádný pes.
Je to kost co jsem tam viděl ? Možná byla lidská
Mohu hádat co dobrého bylo k večeři

Všichni cítí že cíl je již na dosah,zbývá několik set metrů.
Procházíme okolo kovového monstra , tyče jsou pokryté hustou vrstvou ledu.
Poslední zatáčka,napětí vrcholí a bodá mě na srdci.
Co nás může potkat,co když na nás čeká mezi dveřmi věže?

A je tu,mohutně se vzpíná ,sníh mi padá do očí , začínám slzet.
Blížíme se ke vchodu restaurace a zjišťujeme že věž je zavřená.
Z blízka už nevypadá tak strašidelně jako z dáli.

Možná že toto všechno bylo způsobeno jen nedostatečným množstvím jídla v mém žaludku,možná jsem mlel z hladu,ale co když všechno tohle byla pravda ? ….

V příjemném prostředí restaurace s malým krbem si dáváme dobré jídlo a já zaháním všechny špatné myšlenky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama