Březen 2010

Sad mood

22. března 2010 v 20:24 | MdL |  (ne)všední dny
….
Jak začít….
Každý začátek mi přijde špatný….
Nechci o tom psát , ale musím…
Jenže nevím co …. :'(
V říši snů a fantazie
Hladí jako jarní vánek
Hřeje jako letní slunko
Při jeho západu….
A pak sny končí ….
A já nevím jak se z toho dostat….
Den co den je to horší…
Proč ta odlišnost…
Tak moc to bolí….
Čekám až mi přijde zpráva
A bude tam něco jiného než ….
Žádná nepřichází
A já vím že když nepřijde,už nebudu štastný....
Černá ……….
Všechno končí….

Pondělní večer

16. března 2010 v 2:00 | MdL |  (ne)všední dny
Pár řádků
Slušelo by
napsat k tomuhle dni
Který doufám nebyl poslední

Než mi všechny verše zmizí z hlavy
Chtěl bych se vypsat teď a tady !

Poznal jsem tě zdáli
S elegancí tobě vlastní
Z dály jsme se pousmáli
O tom úsměvu se mi krásně básní !

Déšť se zlehka snášel na naše kabáty
Kráčeli jsme ulicí

jen
já a ty.

Šum velkoměsta a cinkot tramvají
Duch města
Vzýval jsem potají


Kolem gotického kostela
Pod nohami dlažební kostky
Kráčeli jsme si zvesela
A klapali nám botky

Blížili jsme se k cíli
Těšili jsme se snad oba !
Už jenom krátkou chvíli
A večera přijde ozdoba



Zvonek zvoní
Trrrr trrrrr trrrrrr
Světla hasnou
Tahle chvíle byla tento týden prioritou jasnou

Očekávání se naplnilo
Bylo to úžasné
Přání se mi vyplnilo
Vzpomínky na chvíle překrásné !

Milostný brak (:

14. března 2010 v 10:36 | MdL |  (Ne)aktivní tvorba
Kde jsou ty časy,kdy cítil jsem se volný jako pták
Kde jsou ty časy,které jsem měl tak rád

Vzal je čas,a déšť je spláchnul jako z okenic prach
Asi to byla všechno past,teď dostávám z ni strach

Cítím se teď jako v kleci zavřen
Řetězy a lany sevřen

A už nebojuji s řevem jako dřív
Potichounku knučím,jsem slaboch.

Tenkrát vypjatou hruď nosil jsem
Tenkrát sem volně dýchal a smál se jen
Tohle tenkrát už je jenom sen…..

A prozřel jsem snad ?
Či je to klam
Klamu sám sebe jsem jen klaun

Bil bych se až by třísky lítali
Ale necítím ruce,mávají na mě z povzdálí
Čekám až mě tahle láska otráví …

Pokus o romaneto ...

14. března 2010 v 10:32 (Ne)aktivní tvorba
Černá studnice

Byl poslední den lyžáku,mrazivé ráno,po slunci ani památka,možná zmizelo navždy.
Zdáli se ozve psí zaknučení jako vzpomínka na tento týden.
Všichni ještě spí,stojím u balkónových dveří….jen já a ticho.

Dnes už nepůjdu lyžovat…..vyměnil jsem se s Frantou a přidám se do pěšího družstva

Někdy po 10. hodině vyráží skupinka několika pěšáků na svou cestu.
Nastupujeme do autobusu a dostáváme mapky s cestou.
Začínám si připadat jako voják co jede na výsadek.
Všichni mají vážné tváře.
Strach je jako nemoc,dostal se do nich a pomalu rozežírá jejich klid.

Mě už rozežral celého.

Kdesi v horách,daleko od domova autobus lemuje klikatou cestu.
Všude jen lesy,sníh a kameny obalené sněhem.
Mohli by mě vysadit klidně hned v téhle zatáčce a já bych nevěděl jestli jsem na místě.

Ale moje figurka se dál pohybuje po hrací desce,kostky mají vysoká čísla…..

Po půl hodině konečně zastavujeme.
Horská vesnička,chladné domy,mrazivé pohledy a zběsilý tlukot srdce….

Pohybujeme se celkem rychlím tempem.
Každý na sobě cítí pohledy z oken přilehlých domů.
Záclony se chvějí,okenice čas od času zabouchájí.
Po lidech však ani stopy.

Na konci vesnice,na vyvýšeném bodě se skupinka zastavuje.
Mezi vrchy jsou vidět dvě stavby.
Ocelový obr se tyčí nad okolními stromy jako strážní věž.
Kousek opodál šlo spatřit náš cíl,stavba z betonu s železnou kopulí…..Černá Studnice

V jednu chvíli mám pocit že se na jejích vrcholu něco leskne,zrcadlo,dalekohled,nebo jen výplod mé mysli která propadla beznaději z tohoto pustého,bohem zapomenutého místa?

Jedno bylo jisté,kdosi nás tam ze shora sledoval…..

Začíná stoupání,cesta je kluzká a každé slovo se v ozvěně hlubokých lesů opakuje dvakrát.
Nic není slyšet,žádný zpěv ptáků,šum lesa.
Ticho.
V trojici se skupině trochu vzdalujeme,jdeme na vlastní pěst.
Z každým stromem může číhat nebezpečí,viděl nás,viděl jak vstupujeme do lesa.

Cesta nebere konce,jako bychom chodili v kruhu.

Rozcestí,cesta se zde štěpí na tři strany.
Je tu i dům,zřejmě v něm nikdo nebyl velmi dlouho.
Poslední zbytky klidu nahlodává myšlenka že tady v okolí byl naposledy spatřen sériový vrah.Měl namířeno do Polska,Tak to alespoň říkali ve zprávách.
Mohl to být onen třpyt co jsem spatřil na věži ? Je možné že to je on ?
Na zahradě domu jsou psí stopy,ale žádný pes.
Je to kost co jsem tam viděl ? Možná byla lidská
Mohu hádat co dobrého bylo k večeři

Všichni cítí že cíl je již na dosah,zbývá několik set metrů.
Procházíme okolo kovového monstra , tyče jsou pokryté hustou vrstvou ledu.
Poslední zatáčka,napětí vrcholí a bodá mě na srdci.
Co nás může potkat,co když na nás čeká mezi dveřmi věže?

A je tu,mohutně se vzpíná ,sníh mi padá do očí , začínám slzet.
Blížíme se ke vchodu restaurace a zjišťujeme že věž je zavřená.
Z blízka už nevypadá tak strašidelně jako z dáli.

Možná že toto všechno bylo způsobeno jen nedostatečným množstvím jídla v mém žaludku,možná jsem mlel z hladu,ale co když všechno tohle byla pravda ? ….

V příjemném prostředí restaurace s malým krbem si dáváme dobré jídlo a já zaháním všechny špatné myšlenky.

Bad dream...

14. března 2010 v 0:36 (ne)všední dny
Nenapadají mě slova
Která by vysvětlila to jaké pocity mnou v tuto noční hodinu kolují
Naivita opět shodila masku a řekla mi vítej zpátky v realitě
Barevné sny už jsou minulostí a přitom je to chvíle.
A hloupost ?
Poučení?
Už se nechci poučovat,neboť si nejdříve projdu hloupostí
a jedno bez druhého nefunguje…ale já už nechci…..
Projelo to jako nůž
A bolelo to stejně
Naděje odlétla jako ptáci na podzim
Doufám že už se nikdy nevrátí
Chci aby mi byla zima,protože mě tak nic nespálí
Jsem jenom loutka
Ale jak se zbavit lidských citů,stát se ledovým…

Láska jako květina

13. března 2010 v 22:09 | MdL |  (Ne)aktivní tvorba
Láska je jako květina,nejprve je potřeba připravit si půdu
Poté zasadit semínko a zalévat s láskou
Květinka pomalu roste,ale může se stát že jí přelijete,proto s mírou !
Někdy bývá trnitá a starat se o ní vyžaduje čas , píli a pozornost.
Když vám pak rozkvete očaruje vás její vůně a přestáváte být sám sebou
Za nějaký čas vám přijde stejná,nemění barvy ani vůni,přesto na ní nedáte dopustit.

Jenže všude kolem jsou zahrady,plné omamných vůní které vás pokouší.
Nikdo ty květiny nezasadil,je to plevel i když jsou krásné a svůdné.

Jejich vzhled vás někdy očaruje natolik,že zapomenete s jakou pečlivostí jste zasadili tu svou
Je přeci mnohem lehčí utrhnout , než pěstovat….
Ale když jí utrhnete,brzy zvadne,zůstane jen prach…neměla kořeny.

Je smutné jak v dnešní době raději kytičky rostou sami od sebe a čekají na barbary kteří je přijdou utrhnout….

Kde jsou ty doby kdy se cenil zahradník,který květiny hluboce miloval a staral se o ně ?
Proč má trhač větší oblibu , nevím,jsem zahradník…..

Noci bez spánku

13. března 2010 v 21:44 | MdL |  (ne)všední dny
Dělají z tebe vraha
Vraha snů
Co láme srdce
Nikdy si dál nezahrávat s city žen
Kruh který nelze opustit
Roztrhají tě jako hyeny bažící po krvi
Kruh se uzavřel
Teď se z něj nejde dostat ven
Sám jsem si ho namaloval
A přiliv nepřijde dnešní noci

Teď bude následovat mnoho mrazivých dní
A nocí

Noci budou někdy chybět,ale chvilkové teplo ničí dlouhotrvající led
Je doba ledová
Na to nechci zapomenout

A na konci září světlo , lemované kolem dokola teplem

Vypít tenhle pohár do dna je jen další zkouška
Přes kterou je potřeba se dostat
Když to nezvládnu popřu sám sebe
A pak už nemá smysl psát tyhle řádky
Neudělám to

Trpkost tohoto vína je zničující
A ještě bude
Stačí ale jen zavřít oči
A zacpat si uši
Radiace mnou bude pronikat
Ale zahodím jí
Nechám jí plout s vesmírným prachem

Sloup elektrického vedení ?? :)

13. března 2010 v 21:41 | MdL |  (Ne)aktivní tvorba
Stojí uprostřed pole
Je sám
Je se všemi
I vítr ho zná
Ptáci ho znají

Bžučí …bzzz.bzzz

Zabiják lidí,jejich šťáva
Po jeho nohou plazí se tráva….

Jarní čas

13. března 2010 v 21:13 (Ne)aktivní tvorba
Dravec se vznášel krajinou
Když pole odplavovala sníh
Nevyměnil bych jí za jinou
Již jsem v tomto kraji zpych….

Slunce konečně hřálo,
jeho paprsky byly cítit na konečcích prstů
K radosti stačilo nám málo
Vždyť začínalo jaro a my jsme ho prožívali,možná víc než je zdrávo.

a nebe mělo tisíce odstínů modré barvy

V dáli,v nepatrném oparu zračila se Praha
Veliká,mocná
Jako na dlani.

Vlaky dále klouzali po kolejích a auta lemovali silnice
Stáli jsme tam,byly jsme děti ulice
Kluci z města,co nechtěli moc
Co nekřičeli a nežádali o pomoc

Nemyslíc na problémy světa
na jeho prohnilost a zkázu
Stačili k tomuhle dni jedna věta
Na tomhle dni nešlo najít ani smítko kazu

Stáli jsme tam a nevnímali čas,byly jsme mladý,
A síla byla v nás

To slunce na modré obloze….

Páteční noc...

13. března 2010 v 21:03 | Manrique de Lara |  (ne)všední dny
Poslední zimní noc,nebo první jarní ?
Čas se táhne jako had po orosené trávě
Slyšet je jen vlak , který se tu prohnal
Jeho zvuk se táhne v šumění větru
Kam zmizeli ptáci z korun stromů ?

Touláme se ulicemi
S dětskou naivitou
Naše ruce jsou chladné
Předáváme si mezi sebou tu ničitelku duší
Zhluboka se smějeme tomu jak zápasíme se světem
Vzpomínáme,sníme a to nás činní silnějšími.
Kde jsme se poprvé potkali?
Je to už dávno
A teď jako bratři se protloukáme rákosím na břehu
Šlapeme v bahně a kameny nám řežou chodidla
A takhle se probíjíme už nějaký ten rok
Chladné , nekonečné zimy a jejich dlouhé dny kdy vás obloha tlačí k zemi.
Tak krátké letní noci,kdy daleko od civilizace pozorujeme hvězdnou oblohu
A víme že musí přijít něco velkého z té tmy.
Všechno se dokola opakuje
Svět bez začátku a bez konce….

Na rohu….svítí,skrz okno a kouř jsou vidět obličeje lidí
Baví se ,pláčou, utíkají před světem,sami před sebou,nebo před ničím.
Mám to místo rád.
Prožil jsem tam hezké chvíle.

A tak sedíme a doufáme že nám uteče čas
Chci otevřít venkovní dveře a vstoupit do letního podvečera
Rudá obloha a žlutává pole,která mě volají k běhu…

Usínám v těch představách
Piji jednu kávu za druhou
A prosím ji o pomoc
Krabička cigaret se rozplynula v dým,který se mi rozlévá v krvi
Už to není poezie….

Půlnoční tma nás pohlcuje a my jsme jiní….
Vše plyne ……

A tak i tenhle den končí jako každý jiný
Ráno vás vzbudí neznámý….víte že jste nikam neutekly.